6 thoughts on “– SVEDECTVÁ – zážitky …

  1. V lete 2007 som sa zúčastnila seminára o Vnútornom uzdravení s pátrom Vellom v Gabčíkove. Prečo práve v Gabčíkove? Cítila som volanie Ducha Svätého, tak som šla. Šla som bez toho, aby som niečo očakávala.

    Prednášky boli veľmi zaujímavé, pokiaľ neprišla dynamika, v ktorej sme si mali ako symbol pokory a prejav lásky jeden druhému umyť nohy. Uvedomila som si, že túto službu nedokážem prijať od iného. Vtedy som pochopila, že môj problém tkvie hlboko v mojom detstve. Ako dieťa, ak som šla s mamkou kedykoľvek na návštevu, často ma poúčala: „nič si neber, nič si nepýtaj“. Zatvrdila som sa v tomto. Samozrejme, dynamiky som sa nezúčastnila.

    O rok neskôr, v auguste 2008, som sa zúčastnila Školy modlitby v Kysaku, ktorú organizovalo Spoločenstvo Sv. Michala Archanjela v Košiciach. Na tému: „Pán ma povolal od lona, od života mojej matky…“ (Iz 49,1).

    Prednášky boli zaujímavé a osožné. Nechýbali ani rôzne dynamiky. Jednou z nich bola dynamika odpúšťania. Mali sme si vybrať z prítomných sestru – ako mamku a brata – ako otca, ktorým sme potom vyznávali všetky naše zranenia, ktoré sme voči nim pociťovali (bola to pre mňa ľahšia forma prejavu lásky a pokory ako umývanie nôh).

    Dlho som bojovala, ísť alebo ne ísť… Avšak jedna zo zúčastnených sestier si ma vybrala za „mamku“. S pomocou Ducha Svätého som sa aj ja rozhodla ju požiadať o tu istú službu, teda aby bola mojou „mamkou“. Dokázala som sa vyznať z mojich zranení, ktoré som pociťovala voči biologickej matke. Následne som si „našla aj otca“. Vyznala som mu citové zranenia, ktoré som pociťovala voči biologickému otcovi už od útleho detstva.

    Cítila som sa ľahká ako vtáča, koreň môjho emocionálneho zranenia prameniaceho z detstva bol odovzdaný Bohu a tento druh pýchy bol premenený na pokoru. Pokoru odpustenia a prijatia.

    Prečo aj prijatia? Lebo mi bolo ťažko prijímať objatie od spolusestier a spolubratov. Bol to tiež dôsledok citového zranenia z detstva, ktorý „vyplával na povrch“ pri vyznaní zranení rodičom. Uvedomila som si totiž, že rodičia mi nedokázali prejaviť lásku formou objatia. Odpustila som.

    Jednou z prednášok bola aj katechéza o charizme telesného uzdravovania a následne na to aj dynamika o telesnom uzdravovaní s modlitbami rozkazu. V tejto modlitbe som žiadala o uzdravenie krčnej chrbtice.

    Čo sa stalo? Nič. Pán rozhodol inak. V nedeľu počas svätej omše mi citeľne zmiernil bolesti operovaného kolena. Cítila som neskutočné teplo v kolene a pukanie v ňom, akoby mi ho naprávali. Teraz dokážem koleno pokrčiť, dokážem stáť na jednej nohe a pokrčiť koleno, dokonca aj s menšími ťažkosťami urobiť drep (čo predtým sa mi nedarilo).

    Dostala som to, o čo som nežiadala. A čo s krčnou chrbticou? O. Imrich povedal: „Boh nemusí uzdraviť, ak si môžeme pomôcť sami“, napríklad nezanedbávaním prirodzených prostriedkov. A to je z časti aj môj prípad. V tomto smere mám ešte veľké rezervy a čaká ma boj s mojou pohodlnosťou. Chvála Pánovi. (Vierka)

  2. Práve v poslednom období si uvedomujem akým veľkým darom je pre mňa viera – mnoho ľudí ešte aj v dnešnej dobe o Bohu nepočulo, nepocítilo Jeho prítomnosť a ja, vďaka mojej rodine a mojim priateľom, môžem každým dňom bližšie a bližšie spoznávať pôsobenie Boha v mojom živote.

    Na cestu viery ma priviedli moji rodičia, oni boli prví, ktorí mi ukázali, že je tu Niekto, kto ma stvoril s láskou, a kto sa o mňa neustále stará. Ale viera, ktorú mi odovzdali moji rodičia by mi nestačila, ak by som vieru nerozvíjala, nebudovala svoj osobný vzťah s Bohom. Musela som prejsť rôznymi zápasmi, a stále prechádzam, aby sa Boh, ku ktorému ma viedli moji rodičia stal mojím osobným Bohom, aby sa viera mojich rodičov stála mojou osobnou vierou.

    Udržať si vieru vštepenú rodičmi je niekedy náročné, napríklad, keď jeden z nich prestane veriť v Boha – zo začiatku nás s bratom obaja rodičia viedli k viere, ale v období môjho dospievania ocino prestal chodiť do kostola, začal sa z viery vysmievať a brat, ktorý v ňom videl príklad, ho v tom napodobňoval. A v tomto čase som si i ja musela prejsť obdobím, kedy som hľadala odpovede na otázky, prečo mám vlastne veriť. Je to, k čomu ma moji rodičia viedli naozaj pravda? A tak začala moja osobná cesta hľadania Boha.

    A k čomu som došla? Určite nie som ešte na konci, to budeme všetci až vtedy, keď uvidíme Boha z tváre do tváre. Ale dnes viem, komu verím a prečo verím.

    Verím v Boha, pretože neverím, že tento svet vznikol ako jedna veľká náhoda. Verím, že na jeho počiatku stál Niekto, kto všetko stvoril s láskou a pre lásku. To, čo my, ľudia, robíme s týmto svetom, je už iná vec… Ale toľkú krásu mohol stvoriť len Boh. Tento svet ukrýva v sebe toľko nádhery, toľko maličkostí, ktoré by nevznikli samé od seba, keby ich Boh nechcel, keby ich nestvoril pre nás ľudí.

    Verím v Boha, pretože Boh prvý veril mne. Stvoril ma s láskou, nevznikla som náhodne. Boh ma chcel, Boh vedel, že v tomto svete budem potrebná. To, že si to tak málokedy uvedomujem, je už druhá vec… Ale jedno viem – bola som v Božom pláne, mám vo svete úlohu, ktorú mám splniť. A keď Boh verí mne, prečo ja nemám veriť Jemu?

    Verím v Boha, pretože On je ten, ktorý mi pomáha v každej situácií. On je ten, o ktorého sa môžem dennodenne oprieť. Keď prežívam ťažké chvíle, rozmýšľam, ako ich prežívajú vo svojom živote neveriaci ľudia.

    Na koho sa spoľahnú v náročných situáciach? Stačí, že príde ťažká skúška v škole, a ja sa už nemôžem spoliehať sama na seba. Viem, že som slabá, veľa vecí neviem, nedokážem, ale v jednom som si istá – je tu Niekto, kto je všemohúci a vševediaci, a ja sa môžem práve na Neho spoľahnúť. On je mojou oporou v situáciach, kedy si neviem poradiť. Duch Svätý je ten, ktorý mi prichádza na pomoc, keď neviem ako ďalej. Viera v Boha ma drží nad vodou, keď mám pocit, že ma starosti potopia. Boh je ten, ktorý ma vedie, ak svoju ruku dám do jeho rúk a dôverujem mu.

    Verím v Boha? Áno! Nepochybujem o ňom, som si istá, že Boh je, že stvoril svet, že stvoril každého z nás. Ťažšia otázka pre mňa skôr je – verím Bohu? Verím, že všetko, čo koná v mojom živote, v živote mojich blízkych, mojich priateľov je správne? Nie vždy. Prídu chvíle, kedy mu neverím, kedy mu nedôverujem, že to čo robí, dobre robí. Ale Boh si vždy nájde cestu, ktorou ma znovu presvedčí, že On vie, čo je pre každého z nás najlepšie. A tak sa dennodenne môžem presviedčať, že ,,tým, čo milujú Boha, všetko slúži na dobré“ (Rim 8,28).
    Preto verím v Boha, ale dôverovať a veriť mu – to je niečo, čomu sa každý deň učím. (Ivana)

  3. Když jsme byli s manželkou letos v červnu 2011 na duchovních cvičeních s o. Jamesem Manjacalem, slyšeli mnozí přítomní, mimo jiné, “Věra byla uzdravena z rakoviny, přijmi toto uzdravení.” Mnozí jsme čekali uzdravení těla, ale Bůh dává daleko víc a měl na mysli rakovinu, kterou trpíme snad všichni – rakovinu duše.
    Radost, Pokoj a Dobro tobě, kdo čteš tato slova a všem dobrým lidem kolem tebe.

    Děkuji Bohu, tobě i všem, se kterými jsme stále spojeni Milostí Ježíše Krista v tom nepochopitelně nádherném společenství Katolické církve, která má nesmírnou starostlivost o každého z nás. I přes slabost a hříšnost každého z nás, touží nás dobrý Bůh obdarovat těmi největšími poklady, které má pro nás připravené v každém okamžiku. Jen ho prosím o tu milost, abychom byli schopni a ochotni je přijímat, a abychom s nimi dokázali pracovat tak, jak si to přeje a zaslouží.

    Když jsme byli s manželkou letos v červnu 2011 na duchovních cvičeních s o. Jamesem Manjacalem, slyšeli mnozí přítomní, mimo jiné, ,,Věra byla uzdravena z rakoviny, přijmi toto uzdravení.“ Mnozí jsme čekali uzdravení těla, ale Bůh dává daleko víc a měl na mysli rakovinu, kterou trpíme snad všichni – rakovinu duše. Věra porozuměla a uvěřila – přijala uzdravení a velmi změnila postoj k životu. S pokorou a láskou přijímala lidi kolem sebe i svou nemoc, i přes velké bolesti. Byla vzorná žačka, tak mohla složit zkoušku dřív. My bychom se měli snažit, abychom ve škole Boží lásky prospívali co nejlépe a byli také dobře připraveni.

    Protože Bůh je dobrý a věrný svému Slovu, mimořádným způsobem nás všechny mohl obohatit svou Láskou projevenou mé manželce Věře v její hodině smrti. Její poslední noc byla mimořádná souhra okolností. Řádová sestra Faustina mi nabídla, že se může modlit u postele mé ženy, abych se já mohl připojit, spolu s dcerou, k modlitbám společenství Dvou Srdcí Lásky s o. Montfortem v Zašové. Takto jsme byli Bohem připravováni. Když jsme s dcerou přišli vystřídat sestru Faustinu, byl stav manželky již velmi vážný a tak jsme přivolali katolického kněze, naplněného Boží Láskou, který jí udělil svátost pomazání nemocných, generální absoluci s plnomocnými odpustky a modlitbou církve ji převedl přes Práh Naděje.

    Manželka byla ctitelkou Panny Marie, snad proto toto datum odchodu – poslední den měsíce růžence. Byla také velkou ctitelkou Božího Milosrdenství a Boží Lásky nabídnuté nám slavením Prvních pátků skrze zjevení sv. Markétě Alacoque roku 1675 v Para-le Monial ve Francii.

    Pohřeb se konal na první listopadový pátek….Novéna života Věrky byla tímto dnem dovršena. Bůh splnil, co zaslíbil: „Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svátostí. Mé Božské Srdce jim bude v posledním okamžiku bezpečným útočištěm.“
    Věrka byla úžasná manželka, maminka, sestra, teta, babička,kamarádka… Od chvíle společného obrácení, ke kterému došlo v roce 1992 na Litmanové, na místě zjevení Panny Marie, jsme se snažili, aby náš život byl oslavou Boží. Ten den Bůh proměnil naše srdce. Zasaženi Boží nepochopitelnou Láskou jsme od té chvíle kráčeli spolu cestou víry a modlitby. Bůh nás vodil po svých stezkách, kterým jsme často nerozuměli. Vzájemnou podporou a svěřováním všeho těžkého do Božích rukou jsme vše ve víře překonávali. Od chvíle obrácení na Litmanové začal náš nový život – opravdový život v Bohu a s Bohem.

    Děkuji Bohu za krásné manželství, za Věrku, která mi byla oporou.

    V Kristu a Marii Miloslav

  4. SVEDECTVÁ: Orátenie ateistu a požehnanie v plodnosti na zjavení Panny Márie v Dechticiach

    Obrátenie Michala z Košece

    Do svojich 17-tich rokov som bol ateista. Vysmieval som sa zo Sv. Cirkvi, náboženstva z Pána Boha… Veci sa však postupne začali meniť a ja som postupne spoznával, že tu BOH predsa len bude existovať.

    V roku 2000 som dostal knižku o Lurdoch a chcel som si pozrieť o Lurdoch niečo aj na internete. Preto som zadal do vyhľadávača slovo Lurdy. Bol som ale prekvapený, keď namiesto toho som hneď uvidel “zjavenie Panny Márie v Dechticiach“. Niečo ma tam jednoducho silno priťahovalo, priam magnetizovalo. A tak som sa tam v roku 2000 – roku plných milosti vybral na púť.
    Keď nás kňaz vyzval, aby sme pokľakli pod krížom, ktorý bol veľmi zneuctený, pocítil som teplo, ktoré do mňa začalo vstupovať v oblasti hrudníka zo smeru kríža. Bolo to veľmi prijemne teplo o priemere asi 20 cm. Spredu to teplo ako lúč vstupovalo a na chrbte to teplo zase vystupovalo. V ten deň bolo dosť chladno, bolo upršané počasie. Ale mne bolo tak príjemne teplo, že som sa vyzliekol z bundy . So mnou tak urobilo asi 5 ľudí. Otec mi potom hovoril, ako tam bolo zima.

    Keď sme vyšli po krížovej ceste na Boričky, miesto zjavenia Panny Márie, padol som na kolená a počas zjavenia Panny Márie som hrozne plakal. Nikdy v živote som tak neplakal. Prosil som o odpustenie hriechov, pretože som cítil z vlastných hriechov obrovsky ťaživý pocit. A veľmi som to ľutoval. Veľmi som prosil Pána Ježiša, aby urobil srdce moje podľa Srdca Svojho. V tom sa zo mňa všetko vylialo. Nedá sa to popísať. To môže pochopiť len niekto, komu sa to stalo. Nezostalo vo mne nič, len poznanie, že ON je veľký a milosrdný BOH a ja veľký hriešnik. Okrem toho nezostalo vo mne absolútne nič. Stále som hrozne plakal. Počas zjavenia dosť silno pršalo. Potom ma náhle niečo naplnilo a ja som všetko zrazu videl inak. Videl som odlesk BOŽEJ slávy a dôkaz JEHO existencie skoro všade, v rastlinách , v prírode. Dookola samé svedectvo a jasný dokaz BOŽEJ existencie. Ale nebolo to len to. Pán BOH sa mi dal spoznať. Začal som chápať a vidieť veci tak, ako som ich nikdy ani nevidel, ani nevnímal. Bol som z toho všetkého hrozne zmätený, nevedel som čo to malo znamenať. Absolútne som nechápal, čo sa to vlastne stalo.

    Počas zjavenia 9.7.2000 Panna Maria odovzdala prostredníctvom Martina toto posolstvo:

    “Moje deti,
    dnes vás volám a pozývam vás, aby ste svoje srdcia odovzdali Ježišovi s úmyslom, aby ich pretvoril na obraz svojho Srdca. Deti, snažte sa viac mlčať a viac počúvať. Načúvajte svojím srdcom a počúvajte, čo vám Ježiš doň vraví. Ak budete načúvať, pochopíte mnohé veci, ktoré vám predtým boli skryté a nejasné. Ak dáte Ježišovi svoje srdcia a budete mu načúvať, budete môcť splniť Božiu vôľu omnoho lepšie a dôkladnejšie než predtým. Deti moje, nasledujte Ježiša v tichosti a pokore srdca.
    Ďakujem vám, že ste počuli moje volanie.”

    Mne sa to presne stalo. Bol som z toho hrozne zmätený. Vedel som , že si to nemôžem nechať len pre seba a tak som toto svedectvo odovzdal do rúk otca arcibiskupa Sokola, pretože on zriadil komisiu na preskúmanie udalostí v Dechticiach.
    Od toho dňa som radikálne zmenil svoj život. Obrátil som sa k Bohu a snažím sa HO nasledovať aj keď je to veľa kráť veľmi náročné. Zo zdravotných dôvodov som prestal držať síce pôst o chlebe a vode, avšak snažím sa dávať viac lásku Pánovi a ľuďom v mojom okolí. Zostal som verný modlitbe sv.ruženca, snažím sa ho pomodliť každý deň. Po mojom obrátení som zažíval obrovské zmetenie. Teraz je to už zväčša pokoj a jemná radosť v duši. Pán JEŽIŠ ma používa ako nehodný nástroj, aby som Radostnú zvesť prinášal iným. Snažím sa venovať charite, životu vo farnosti, spoluorganizujem kresťanské gospelové podujatia, som animátor pre birmovancov. Tieto veci nevymenovávam preto, aby som sa pred vami chválil, ale aby som dosvedčil, že moje obrátenie bolo skutočné, pravdivé a trvalé.

    Dlho som toto svedectvo vydával len malému okruhu ľudí, lebo to je pre mňa veľmi osobné a intímne. Nechcel som, aby to niekto znehodnotil. No pociťujem potrebu odovzdať toto svedectvo do rúk Tej, ktorá mi tento zázrak vyprosila. Pociťujem v sebe hlbokú túžbu sa veľmi poďakovať za túto obrovskú milosť Božiu.

    Ďakujem Panna Mária , ďakujem PANE JEŽIŠU. Ing. Michal RafajV Košeci 25.04.2010 Košeca

    V Dechticiach sme si vyprosili dieťatko

    Všetko sa to začalo v roku 2006, bola sobota. Pre mňa a môjho budúceho manžela –Danka veľmi významný a dôležitý deň v živote. V tento deň sme si pred Pánom sľúbili vernosť a povedali svoje ÁNO.
    Viete ako to býva, mladým manželom blahoželajú a prajú veľa šťastia, zdravia a medzi iným, obyčajne prajú aj do roka proroka. Pamätám sa, že Danko, vtedy povedal, kiežby bol ten prorok.

    Ale do roka žiadne dieťatko neprišlo a ani potom neskôr, ani po dvoch, troch rokoch a ani ďalšie roky potom. Mnoho známych a priateľov nám často posúvali tú známu vetu, no a čo detičky? Či ešte váhame, či rozmýšľame, či ešte nechceme, či máme veľa práce, lebo roky utekajú a aby sme neprešvihli „správny čas,“ lebo biologické hodiny nestoja, ale bežia rýchlo ďalej.
    My sme to cítili úplne inak. Nikdy sme si veľké veci neplánovali, hoci v tejto dobe je to samozrejmé. Celú budúcnosť našej rodiny so všetkým sme odovzdali Pánovi. Od Neho sme očakávali kedy a koľko budeme mať deti, pretože vieme a veríme, že to nie je v našej moci. Avšak od svadby sme po dieťatku túžili. Vždy sme sa modlili spolu s manželom a medzi inými modlitbami sme mali aj modlitbu manželov, kde je aj prosba, aby sme prijali deti ako Boží dar a aby sme im boli prvými a pravými svedkami viery. Vždy sa mi tlačili slzy do očí, keď som vyslovovala túto časť modlitby, že my ešte dieťatko nemáme. S veľkou túžbou v srdci vždy som si vzdychla: „Bože, aspoň jedno dieťatko prosím.“

    V roku 2009 sme sa cez časopis M Rosa s prekvapením dočítali, že na Slovensku je dedinka DECHTICE, kde už veľa rokov prichádza Matka Božia, ktorá sa tam predstavila ako Kráľovná pomoci.
    Dostali sme veľkú túžbu ísť do Dechtíc. Práve v časopise M Rosa manžel našiel aj telefonický kontakt na pani do Prešova, ktorá púte do Dechtíc organizuje. Danko zavolal a my sme sa pridali k prešovským pútnikom. Bolo to niečo nádherné, aký pokoj a radosť sme zažívali už aj cestou tam. V autobuse okrem modlitieb sme sa veľa dozvedeli aj o príchodoch Panny Márie o Jej odkazoch, ktoré dáva cez vizionárov, o Božom pláne, ktorý Panna Mária plní s Jej príchodmi, o množstve obrátených ľudí, uzdravených a nespočetných svedectiev ľudí, ktorí našli v živote vieru, pokoj, odpustenie a nový štart do života. Vtedy sme si s manželom povedali: „Kde sme tie celé roky boli, že sme sa to skôr nedozvedeli?“
    Veľmi sme si to miesto zaľúbili a keď sme mohli s veľkou radosťou v srdci sme do Dechtíc išli.
    Prišiel deň 21.05.2011 a my sme sa opäť vybrali s prešovskými pútnikmi za Kráľovnou pomoci. Bol práve Deň Matiek. V ten deň som mala v srdci veľkú prosbu k Panne Márii. Cestou som uvažovala nad tým, či mám Kráľovnú pomoci poprosiť, o to po čom veľmi túžim. Aj keď viem, že Ona predsa naše prosby vie a vidí do nášho srdca. Ale som sa pevne rozhodla a počas zjavenia vyšla mi zo srdca aj moja prosba. Povedala som Panne Márii: „Mária Maminka naša, Ty vieš po čom tak veľmi s manželom túžime, prosím o dieťatko, ale ak je Božia vôľa iná, daj mi silu, aby som to dokázala prijať.“ V tej chvíli ma prenikol taký pokoj, ktorý som nikdy dovtedy nepocítila, vždy mi bolo skôr do plaču, ale vtedy som pocítila, akoby Matka Božia stála pri mne ako moja najdrahšia maminka, ktorá vie čo ma trápi. Po zjavení sme sa domodlili spolu s vizionármi. Martin nám odovzdal posolstvo: Keď Panna Mária prišla, mala otvorenú náruč. S veľkou láskou všetkých pozdravila a povedala, že vidí veľkú lásku, ktorú sme priniesli vo svojich srdciach. Martin sa spolu s Pannou Máriou modlil za všetkých prítomných, chorých a za všetko, s čím sme prišli. Panna Mária ešte povedala: „Deti moje, za vašu lásku, každý jeden z vás pocíti moje objatie a všetko o čo ste prosili, ponáram do svojej lásky.” Panna Mária dala ešte jeden výnimočný odkaz, aby sme sa spojili a viedli modlitby chvál, aby sa naše srdcia otvorili pre Božiu lásku, aby sme zakúsili ako nás Pán Boh miluje, aby sme tak oslavovali Nebeského OTCA.
    Všetko to bolo prekrásne a ja som naozaj to objatie Panny Márie precítila a lásku Nebeského OTCA.

    Domov som odchádzala s veľkým pokojom a radosťou v srdci. O dva mesiace na to som zistila, že DAR ktorý sme toľko rokov túžili, nám Panna Mária vyprosila.
    Pri ďalších pútiach sme sa s touto radostnou správou podelili aj s ľuďmi v autobuse. Ďakovali sme všetkým, ktorí sa za nás modlili a videli sme radosť priateľov, ale aj neznámych ľudí. Je marec, pôstny čas a my s modlitbami na perách očakávame narodenie nášho synčeka Tobiaška. Ak Pán Boh dá, mal by prísť na tento svet na Veľkonočný pondelok.
    Odkazujeme všetkým, ktorý túžia po dieťatku, aby nikdy nezabúdali na to, že Pán je prvý, ktorého prosíme a ktorému za všetko ďakujeme, a keď našu dôveru vložíme do rúk Panny Márie a spolu s Ňou prosíme, tak ten nekonečne dobrý Nebeský OTEC sa o nás postará a dá o čo prosíme.

    Nedajte sa zatiahnuť do pokušení tohto sveta, pre vašu veľkú túžbu. Aj nám, ako aj mnohým iným manželským párom lekár odporúčal, rôzne spôsoby a vyšetrenia, ktoré sa tomuto svetu zdajú normálne, ako je umelé oplodnenie, potom rôzne vyšetrenia počas tehotenstva, ktoré môžu aj ublížiť, napr. či naše dieťatko nebude postihnuté a že ešte by sme mali čas na rozmyslenie. To nie, toto sme rázne odmietli.
    Dnes ďakujeme aj archanjelom, zvlášť Rafaelovi, ku ktorému po púti zájdeme na modlitbu. V Sv. Písme čítame, že bol to práve archanjel Rafael, ktorý tak vynikajúco sprevádzal Tobiaša. A my sa veľmi tešíme na blížiaci sa Veľkonočný pondelok a veríme, že náš malý Tobiaško príde na tento svet zdravý. Dovtedy sa v veľkou dôverou ukrývame pod ochranný plášť Panny Márie – Kráľovnej pomoci a veľmi ďakujeme JEJ za všetko.

    Helena a Daniel Liptovský Mikuláš

  5. Svedectvo bývalého “Evanjelika” ako sa stal katolíkom
    Narodil jsem se v hluboce věřící evangelické reformní rodině, která žila zcela ze „sola scriptura“. Můj otec znal až do smrti ve věku 91 let zpaměti některé části Pavlových listů a žalmů. Každý týden jsme jako děti chodili do nedělní školy, kde nás vyučovaly „tety“ Ruth, Marie a Hanna. To spolu s výchovou v rodině položilo pevné základy mé víry. Zvláště v živé paměti mám některé příběhy „tety“ Ruth, která zářila nadšením, když vyprávěla o Ježíši. Horlivě a rád jsem četl velkou starou Bibli v Lutherově překladu. Rodný dům a nedělní škola probudily moji lásku k Písmu svatému, které bylo od začátku a také zůstalo mojí nejdůležitější knihou.

    Ve dvanácti letech jsem odešel do jednoho evangelického internátu na jihu Německa, kde jsem byl pohlavně zneužit a znásilněn. Můj život zde na počátku puberty utrpěl těžkou nenapravitelnou škodu. Nikdy jsem za to neobviňoval evangelickou zemskou církev, ale vždy jen dotyčné pachatele.
    Po dvou letech mě rodiče umístili do jiného evangelického internátu v Münsterlandu, kde děti nacházely teplý domov a odpovědné laskavé vychovatele. Když moje těžkosti z předchozího internátu dosáhly vrcholu, poslali mě rodiče k příbuzným do Höchenschwandu na zotavenou. Zde jsem poprvé vstoupil sám do katolického kostela. S otcem, který byl architektem a stavebním podnikatelem, jsme jako děti navštěvovali staré slavné německé kostely a otec nám představoval umělecká díla západní kultury.
    V Höchenschwandu jsem poprvé poněkud bázlivě a váhavě vstoupil sám do prostého barokního venkovského kostela, který se zapsal do mé paměti. Nehořely zde svíce a nevonělo kadidlo jako v Miláně. Ale náhle – sotva se odvažuji to popsat – mě přepadla zcela pevná jistota: Zde přebývá Bůh. Je zde přítomen. Tuto jistotu jsem v evangelickém kostele nikdy neměl.

    Nesměle jsem šel dopředu, v roce 1955 tu byl ještě oltář se svatostánkem uprostřed, a posadil jsem se do lavice. Hořely zde jen červené lampičky. Zpředu mě zalila vlna tepla, bezpečí a nepopsatelné útěchy. Neměl jsem nikdy odvahu o tom mluvit, protože to bylo něco nevýslovného, nepopsatelného, velmi niterný stav. Poprvé opanoval mou zraněnou patnáctiletou duši hluboký mír. Od té doby jsem hledal útěchu a pokoj vždy v katolickém kostele. O několik let později jsem v evangelickém gymnáziu slyšel v hodině náboženství, jak učitel hovořil s velkou úctou o Svátosti oltářní a řekl, že katolíci věří, že kněz při večeři Páně skutečně proměňuje chléb v Kristovo Tělo a to se pak přechovává a uctívá ve svatostánku.
    A tu jsem se dověděl, kdo mě to ve venkovském kostele tak potěšil. Věděl jsem, že se nemusím teprve nyní stát katolíkem. Že jím už jsem. Kristus přítomný ve svatostánku mě k tomu sám povolal. Po předčasné smrti mé matky jsem v roce 1963 podruhé delší dobu pobýval v Římě.

    Navštívil jsem německý národní kostel Santa Maria dell’ Anima a tam jsem se poprvé setkal s katolickým knězem, tehdy mladým kurátem dr. Westhoffem (později se stal městským děkanem v Kolíně). Přednesl jsem mu přání stát se konvertitou. Vyprávěl jsem mu o svém zážitku ve Höchenschwandu, on mě pochopil a podnikl potřebné kroky. Bylo to v době koncilu a já jsem v Římě zažil věci, které zde nemohu vyprávět. Zvláštním vyznamenáním pro mne bylo setkání s Pavlem VI., jehož hluboká spiritualita na mne velmi zapůsobila.
    Studoval jsem tehdy v Kolíně blízko svého rodného města Wuppertal. Dr. Westhoff mě odkázal na faráře u Sv. Albana v Stadtgartenu, dr. Huga Potha, pravého kněze podle obrazu Melchizedechova. Byl to první z celé řady katolických kněží, které mi Pán poslal do cesty. Nikoliv analýza u významného evropského psychoanalytika byla lékem pro trauma 12letého chlapce. Byli to posvěcení kněží katolické církve, kteří mi svou plnou mocí, Kristem svěřenou ve svátosti pokání, a výkladem Božího slova zprostředkovali požehnání a uzdravení. Ani zdařilá analýza vynikajícího lékaře mi nemohla zprostředkovat to, co mi mohla dát Církev svou apoštolskou plnou mocí, totiž rozlišení mých hříchů od hříchů těch druhých, a tím rozvázat uzel a smířit mé hříchy svátostným rozhřešením. Kněží tak pokračovali v tom, co začalo ve Höchenschwandu, a přivedli mě k tomu, že jsem získal úplné odpuštění a především osvobození.

    Byl jsem pokřtěn v Říši jedním „německým křesťanem“. Protože jsem neměl jistotu, zda použil platnou formuli, nařídil kardinál Fring nový podmínečný křest. Tuto velkou milost jsem obdržel ve věku 24 let pozdě dopoledne v nádherném chrámu sv. Albana v Kolíně. Kostelník byl mým kmotrem. První svaté přijímání jsem přijal ještě před oficiálním přijetím do katolické církve v malém vesnickém kostele od jednoho františkána. Nemohl jsem to prostě už vydržet. Co jsem prožil na klekátku pro přijímání, to se vůbec nedá popsat. Ale vždy mě napadají slova Otce Pia: „Hleď, aby tvoje poslední svaté přijímání bylo tak čisté jako první.“ Prožil jsem, jaké světy leží mezi protestantskou večeří a svatým přijímáním.

    Nestal jsem se katolíkem proto, že to byl evangelický internát, kde jsem byl zneužit, nebo že mi nevyhovovaly poměry v církvi. Stal jsem se katolíkem, protože se mi Kristus zjevil v Eucharistii a já jsem našel to, po čem jsem vždy toužil.
    A stal jsem se katolíkem, protože tato Církev při všech lidských slabostech zachovává věrně Kristem založenou apoštolskou posloupnost a má v zástupci Krista na zemi svého pastýře. Luther a reformátoři zrušili posloupnost a nechali část Kristova stáda bez pastýře. A protestantské stádo se rozpadlo na tisíce denominací, které ani mezi sebou nejsou jednotné. Své protestantské dědictví, lásku k Písmu svatému, vděčně zachovám až do smrti. Zachovám také lásku ke všem opravdovým křesťanům. Ale nikdy nebude pro mne možné, abych odstoupil od svátostné plnosti a vrátil se tam, kde se jen zakrývá svátostná prázdnota.
    Nemohu vystoupit ze svaté katolické Církve ani kvůli vnitřnímu, ani vnějšímu nátlaku, protože nemohu vystoupit sám ze sebe.

    Jsem v tomto domě Církve z živých kamenů jedním kamenem, i když se drobí a potřebuje svátostné kladivo. I když lidé v této Církvi hřešili a dále hřeší, jsem si i jako hříšný člověk vědom, že On, její Hlava, činí Církev hříšníků každý den Církví svatých a vyzbrojuje je svátostmi, aby odporovali knížeti toho světa jako poslední bašta.
    Toto vědomí mě naplňuje velkou radostí a pokojem. Díky Pánu, který mě ze své milosti povolal do své Církve. Nikdy se od ní nechci odloučit!

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s